Vyrazili jsme vlakem do Čebína. Odtud jsme se vydali úzkou lesní pěšinou na rozhlednu čebínku, která už byla ale zavřená, takže jsme se nahoru nedostali. Tak jsme si dali alespoň Klárčiny muffiny, měla totiž narozeniny. Po cestě museli být všichni ve střehu, cvakali jsme na sobe totiž nenápadně kolíčky na prádlo. Cílem bylo jich mít na sobě co nejméně. No, ne každému se to povedlo. Z Čebínky jsme sešli na Malhostovickou pecku. Na této ikoně místních polí jsme soutěžili, komu se najednou vejde do pusy nejvíc piškotů. Čísla to byla slušná, ale bezkonkurečně vyhrál Bruno, který jich na druhý pokus zvládl 27! Poté jsme pokračovali dál směrem do Kuřimi. Cesta to nebyla jednoduchá, museli jsme totiž překonat 300 metrů dlouhé pole, na kterém byl zamořený vzduch. Po cestě jsme tedy mohli dýchat pouze, pokud jsme se dotýkali kyslíkového vozu v podobě kočáru. Někteří to uhráli najistotu a vůz celou cestu přes pole tlačili, jiní skutečně riskovali a šli na jeden nádech, ke kočáru se vracejíc pouze v případě nutnosti nového nádechu. Před obědem jsme závodili v poznávání fotek z dětství. U někoho to byl oříšek, jiní vypadají pořád stejně.:)
Cesta utekla rychle, v Kuřimi jsme na nádraží ještě sthli pár her indoor petangu a pak už jen nasedli na vlak a jeli se zahřát domů.
